Co si vaše dítě bude pamatovat ze školky za 10 let? (A co ne)
Zkuste si vzpomenout na svoji školku. Co vám jako první vytane na mysli?
Možná jméno paní učitelky. Možná barva svačinového ubrousku, který jste nesnášeli. Možná jeden konkrétní den na hřišti, kamarád, se kterým jste si nejvíc hráli, nebo pocit, jaký jste měli při prvním vstupu do třídy.
A teď zkuste jiné cvičení: zkuste si vzpomenout na 90 % dnů, které jste ve školce strávili.
Nejde to. A to je v pořádku, tak funguje paměť. Ale je v tom skrytá jedna věc, kterou si rodiče málokdy uvědomí včas.
Paměť dětí nemaže nahodile. Maže systematicky.
Mozek malého dítěte si nepamatuje podle důležitosti, ale podle intenzity a opakování. Běžný úterní den ve školce, kdy se nic „nestalo", zmizí skoro jistě. Den, kdy dítě poprvé spadlo ze šplhadla, kdy dostalo od kamaráda papírovou vlaštovku, kdy se bálo jít na zápis do školy. To jsou momenty, které mají šanci přežít. Ale i ty se bez opory vytrácí, jen pomaleji.
Realita je nepříjemně jednoduchá: pokud vzpomínku nikdo nezachytí, dřív nebo později zmizí. Ne proto, že by nebyla důležitá. Ale proto, že tak dětská (a vlastně i dospělá) paměť pracuje.
Co rodiče čekají, že si dítě bude pamatovat, a co realisticky zůstane
Když se zeptáte rodičů, co chtějí, aby si jejich dítě jednou vybavilo ze školky a prvních let ve škole, slyšíte podobné odpovědi: kamarádství, pocit bezpečí, radost z učení, rodinné tradice, společné chvíle. V podstatě přesně to, na co se ptá i knížka Tuhle knížku píšu JÁ: Moji kamarádi se jmenovali..., Nejlepší chvíle byly, když..., nebo Naučil/a mě, že... o oblíbené paní učitelce.
Realita je o dost skromnější. Bez záznamu si dítě v 15 letech pravděpodobně vybaví pár fragmentů, jedno jméno, jeden výlet, možná jednu paní učitelku. Zbytek, tedy stovky drobných okamžiků, které dítě ve skutečnosti utvářely, se ztratí v šumu.
To není katastrofa. Je to jen důvod, proč existuje fotografování, deníky, alba, a proč rodiče intuitivně cítí potřebu si „něco zapsat", i když přesně neví, co ani jak.
Co naopak zůstává a proč
Paradoxně nejde o velké okamžiky, jak by se dalo čekat. Psychologové, kteří se zabývají autobiografickou pamětí, popisují tzv. efekt vlastní reflexe: vzpomínka se v mozku zafixuje mnohem silněji, pokud si ji dítě v daný moment samo vyjádřilo: nakreslilo, vyprávělo, nebo o ní mluvilo s rodičem.
Jinak řečeno: nejde jen o to, co se dítěti stalo. Jde o to, jestli si to dítě stihlo zpracovat svými slovy, dřív než se vzpomínka rozplynula.
To je důvod, proč si často lépe vybavíme momenty, o kterých jsme někomu vyprávěli, než ty, které jsme jen mlčky zažili, byť byly objektivně důležitější.
Co to znamená pro rodiče v praxi
Dobrá zpráva je, že tohle není věc, kterou musíte řešit dokonale nebo denně. Stačí drobný rituál, který dítěti dá prostor zachytit zážitek ve chvíli, kdy je ještě čerstvý:
- Krátký rozhovor po návratu ze školky, například „Co se ti dneska nejvíc líbilo?"
- Společné nakreslení zážitku, i jen tužkou na papír
- Jedna věta zapsaná k fotce z výletu
- Pravidelné, ale neformální zapisování do knížky vzpomínek, kterou si dítě postupně vyplňuje samo
Klíčové slovo je pravidelné, ne dokonalé. Nejde o to vzpomínky sbírat všechny. Jde o to dát jim vůbec šanci přežít.
Co s tím má společného Tuhle knížku píšu JÁ
Přesně z tohoto důvodu vznikla knížka Tuhle knížku píšu JÁ, vzpomínková knížka pro děti od školky až po třetí třídu. Nejde o pracovní sešit ani o deník, který je potřeba vyplnit najednou nebo podle plánu. Je to prostor, který se otevírá ve chvílích, kdy si dítě nebo rodič řekne: tohle bych chtěl/a jednou znovu najít.
Knížka provází dítě od posledních dní ve školce (Moje nejlepší vzpomínka: Nejlepší chvíle byly, když...) přes první školní den (Co se první den stalo: Z prvního dne si pamatuju, že...), první třídu, první velké prázdniny až po konec třetí třídy, kde se uzavírá vzkazem dítěte sobě samému jako dospělému: Až si budeš číst tento deník jako dospělý, chci, abys věděl/a, že... Místo pro kresby, fotografie, první vlastní písmo i odpovědi na otázky, které by se jinak nikdo nezeptal.
Není to o tom, kolik stránek se za týden vyplní. Je to o tom, že za deset let bude existovat něco, na co se dítě (a vy) budete moct vrátit, místo prázdného místa, kde měla být vzpomínka.
Chcete vědět, co všechno knížka obsahuje a jak funguje vyplňování? Podívejte se, co knížka ukrývá nebo si knížku objednejte zde.